3.kapitola

18. března 2007 v 9:04 | Verunka
Předchozí týden se neuvěřitelně vlekl. S Vojtíškem (mou novou tajnou láskou) jsme se dostali jen k pár nesmělým pohledům a občasnému pozdravení při střetnutí mezi dveřmi. Přece neni možné, aby dívka jako já nenašla odvahu aspoň k rozhovoru. Ale stalo se. On se také k ničemu nemá.....
Docela závidim Monče její nový úlovek. Jmenuje se Tadeáš. Shodou okolností je to nejlepší kamarád Vojty :) Toho by se někdy dalo využít.....Dost! Je načase vrátit se ze světa iluzí do skutečnosti.
Opět jsem u své tyče. Jen já, holky a tyč.... no a pár uslintaných čumilů.
Začala hrát hlasitá hudba a holky vedle mě to pořádně rozjely. Svůdně se vlnily v rytmu a postupně odhazovaly části oblečení. Přece nebudu pozadu řekla sem si a odhodila košili. Chlapy šíleli. Hudba zrychlovala. Všechno bylo roznazaný.....
I přes hrozný hluk nebylo možné přeslechnout obrovskou ránu. Hudba ztichla. Všichni se vyděšeně začali rozhlížet kolem. "Pane bože!" vyjekl obrovský chlapík skoro dívčím hláskem a ukázal na něco na zemi. Podívala jsem se tím směrem. Leželo zde bezvládné tělíčko menší dívčiny. Tmavé vlasy zakrývaly její pohlednou tvář. Anička! Sděšením se mi zatajil dech. Rychle jsem nahmatala tep.
"Je mrtvá." Pár lidí se dalo do hlasitého smíchu.
"Tak to je nejlepší vtip dnešního večera" stále opakovali.
Začala jsem hysterčit. "To neni vtip! Je mrtvá"
Konečně si uvědomili svou chybu. Náhle zbledli a dali se na útěk. Tak tohle má reprezentovat mužskou část populace? Snad lepší vyhynout.
S uslzenýma očima jsem se opět sehnula k Aničce. Lehce jsem jí položila ruce nad srdce. Poblíž kvůli nastalé panice nikdo nebyl, a tak jsem se mohla pokusit znovu jí vzkřísit. Bohužel na to mé upírské schopnosti nestačili.....
"Zavolal jsem záchranku" ozvalo se za mnou. Ten hlas mi přišel povědomý. Vojta!
"Už je pozdě" sdělila jsem mu roztřeseným hlasem.
"Co se stalo?"
"Nevim, byla v pohodě a pak..." nemohla jsem mluvit. Slzy se mi koulely z očí a dopadaly na nehybné tělíčko. Obejmul mě. Nic neříkal, jenom mě obejmul. Seděli jsme tam dokud nepřijel doktor.
...
"Pane doktore, co se jí stalo?" snažila jsem se mluvit klidným hlasem, ale moc mi to nešlo
"Vrozená srdeční vada, šelest na srdci." oznámil mi smutně doktor
"Co to znamená?"
"Nedomykání srdeční chlopně, s tím už se narodila. A teď mne prosím omluvte"
Po celou tu dobu byl Vojta se mnou. Otřela jsem si slzy a chtěla mu poděkovat. V pozadí mě ale upoutal malý létající předmět bílé barvy. Vždyť to je..... Amor! Pomalu se k nám blížil a střílel do Vojty jeden šíp za druhým. Pak se jen usmál a odletěl.
Vojta se zarazil. Chvilku si mě prohlížel. Pohladil mě po vlasech a přitáhl k sobě. Zhluboka se mi podíval do očí a políbil mě.
Promiň Aničko
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama