2.kapitola

1. března 2007 v 14:35 | Verunka
to náš good zdroj Jak o tom tak přemýšlím, není možné abych se do něj zamilovala. Má poslední velká láska byl můj stvořitel. Tuším že to bylo před 658 lety za vlády Karla IV. Tenkrát jsem se procházela opuštěnými uličkami Prahy. Už se stmívalo a já měla jít domů, ale něco mě táhlo dát do tmavých zákoutí královského města. Necítila jsem strach, spíš jakési vzrušení. Odevšad se ozývaly divné hlasy. Volali mě, znali mé jméno..... Mé jméno? Říkali mi Marieta..... Ano Marieta, to je mé jméno, úplně sem na to zapomněla. Dnes mi říkají Sára, ani nevím proč..... S každým mím krokem hlasy sílily. Došla jsem až ke starému skladišti. Stál tam vysoký muž. Přes sebe měl černou kápy, takže mu nebylo vidět do obličeje.
"Vítej, co tě přivádí do těchto míst? Sem se moc lidí neodváží"
"Nevim, ty hlasy..... je to zvláštní....."
"A to se nebojíš?"
"Strach? Jen reakce člověka na neznámé prostředí"
"Si chytré děvče, pojď něco ti ukáži"
Chytil mě za ruku a vedl mě dovnitř. Starými železmými vraty jsme se dostali do rozlehlé místnosti. Po levé straně hořela jedna louč, jinak byla všude tma.
"Jak se jmenuješ?"
"Marieta"
"Krásné jméno, já jsem Kerry"
Měl příjemný hlas. Popadl louč a vedl mě dál do středu místnosti. Kolem byla spousta zaprášených krabic. Co v nich asi je? Ale to je jedno, hlavně co mi chce ukázat..... Došli jsme až k železnému schodišti.
"Tak jsme skoro na místě, pojď"
Vyvedl mě nahoru, otevřel dveře a.....
Málem jsem oslepla záplavou jasného světla. Kolem byla krásná, rozlehlá krajina. Po obvodu zasněžené hory a uvnitř louka, kterou protékal potůček. Ptáči štěbetají na vysokých stromech a motýli létají z květu na květ.
"Nádhera, ale kde se to tu vzalo uprostřed Prahy?"
"To je můj svět,není skutečný. Schovávám se sem před lidmy."
"To je úžasné. Jak to děláš?"
"Naučím tě to, získáš nesmrtelnost, ale budeš tomu muset něco obětovat."
Tenkrát jsem byla mladá, životem nezkušená, a tak jsem s nadšením souhlasila. Sešli jsme k potůčku. Konečně sundal kápy. Měl krátké černé vlasy, plné rty a hluboké zelené oči. Přiblížil se ke mě a políbil mě. Poté mi jemně odrhnul z krku vlasy a zakousl se do tepny. Pomalu sál horkou krev. Stále sem se nebála a napjatě jsem očekávala co se bude dít dál. Začínala jsem slábnout. Mé nohy už neunesly tíhu těla a podlomily se. Přestal. Podíval se na mě, vyndal nůž a řízl se do předloktí. Objevil se pramínek krve. Přiložil mi ho k ústům. S každou kapkou krve kterou sem spolkla jsem se cítila slabší, až sem nakonec omdlela.
Nevim za jak dlouho sem se probudila. Všechno mě bolelo. Seděl vedle mě a smál se......
Naučil mě všechno, jak se má upír chovat, jak si obstarat jídlo, jak přežít. S tou nesmrtelností to nebylo zas tak vážný, bez jídla (krve) nepřežije ani upír..... Společně jsme pak cestovali světem, dokud si ten podrazák po 400 letech krásného vstahu nenašel jinou, mladší.
Změnila jsem si jméno, a dalších 258 let jsem chlapy brala jen jako jídlo. Až do dneška.....
Zdroj : Domča
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 špuntík špuntík | Web | 1. března 2007 v 18:17 | Reagovat

verčo,můžu tě poprosit,abys dávala zdroj pod každou kapitolu?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama